Sedneme si?

V terapii hodně záleží na tom, zda si klient a terapeut "sednou". Tady je několik mých textů, a také citátů od někoho jiného, se kterými souzním. Můžete si udělat obrázek, zda jsem pro Vás správná volba.

Jak to vidím

Velká červená koule

Jedním ze způsobů, jak si představit věci abstraktní, je jejich převedení do názorných, nejlépe vizuálních pojmů.

Velká červená koule je také taková vizualizace - ukazuje, jak zacházíme s emocemi. Dejme tomu, že se v naší práci vyskytne problém - něco, co v naších očích snižuje dokonalost světa, něco, co v nás vyvolá rozpor mezi je/mělo by být. Může to být neschopný kolega, který něco měl zařídit a nezařídil, protivný klient který si pořád stěžuje, šéf, jenž nedokáže docenit naši inteligenci a prozíravost, zadavatel, kterému se musí pořád všechno vysvětlovat. Problém prostě je a tlačí. Můžeme si představit, jako by v tu chvíli přistála v našich rukách velká červená koule - míč, který dotyčný problém nějakým způsobem hustí, dofukuje.

Přesto, že se s podobnými situacemi setkáváme už od dětství a jako živočišný druh mnoho desítek tisíc let, pořád existují rezervy, jak s touto červenou koulí zacházet k vlastní stoprocentní spokojenosti. Jedna skupina teorií tvrdí, že na vině je měnící se prostředí, které znemožňuje jednoduché reakce typu udeř/uteč , další zdůrazňují složitost a komplexnost situací, na které se běžně musíme adaptovat. Pro srovnání - naši nejbližší živočišní příbuzní, šimpanzi, si s červenou koulí dokáží poradit daleko hůře než my a když se dostanou do situace znemožňující přímé řešení (například odloučení od blízké bytosti, které nemohou ovlivnit) velmi rychle onemocní a mohou i zemřít.

Zdá se tedy, že máme náskok - naše zacházení s koulí-emocionální frustrací není sice optimální, díky své rozumnosti a moudrosti jsme ale vyvinuli potenciál, jak se s ní vyrovnat ve složitých situacích, které si mimochodem v rámci naší kultury sami vytváříme. Přes tu moudrost je naše zacházení s koulí často zcela intuitivní - vědomé rozumné rozhodnutí do zpracování emocí zasáhne jen zřídka. A to je škoda - díky rozumové reflexi si můžeme výrazně ulehčit život - červená koule totiž něco váží a zejména ti, kteří se s koulí potkávají ve svém životě často, pod ní mohou i klesnout. Rozbor toho, co se dá s koulí dělat, dá následující možnosti:

• Nechat si ji.
• Odpálit ji někomu dalšímu.
• Nechat ji, ať se rozpustí.
• Zařídit, aby se od Vás koule odrážely.
• Něco z ní uplácat, přetvořit ji.
• Chvíli ji podržet a potom zahodit.
• Dostávat se do situací, kde se koule vyskytují co nejlehčí a je jich málo.

Každý z nás volí přirozeně postup, který odpovídá jeho naturelu. Všechny do jisté míry fungují, ovšem právě do jisté míry. Často v sobě obsahují pasti a rizika, do kterých si člověk může velmi snadno a hlavně zbytečně "naběhnout". Některé z těchto strategií jsou přirozené a máme tendenci je dělat automaticky, jiné jsou dále od "zdravého rozumu", neuděláme je automaticky, o to zajímavější je potom možnost si je osvojit a rozšířit o ně svůj rejstřík návodů "tohle dělám s velkou červenou koulí Já".

V jednoduchosti platí:

Umím víc způsobů zacházení s koulí - Umím si poradit - Mám spokojenější život

Kočky

Za dobu, co se zabývám různými psychoterapeutickými postupy, výcviky a teoriemi, jsem se potkal i se slušnou řádkou lidí, kteří jsou hluboce přesvědčeni, že psychoterapie je obor naprosto nefunkční, pěstovaný hrstkou podivínů a pavědců a vůbec nemající v naší globalizované, kybernetizované a vůbec osvícené společnosti co dělat. Většinou si o nich myslím své. Ale můj poslední zážitek s psychoterapií byl natolik bizarní, že už tyhle "antipsychoterapeuty" docela chápu. Pokud si tohle přečte někdo nezaujatý, musí podle mě jednoznačně dojít k závěru, že psychoterapie (alespoň takhle pojatá) je hodně "mešuge". Posuďte sami.

Navštěvuji cyklus tréninkových psychoterapeutických seminářů zaměřených na gestaltterapii. Pracuje se tam hodně s aktuálně se objevujícími představami a zacházení s nimi. Tenhle konkrétní seminář se týkal práce s tělem. Jelikož jsem měl zrovna problémy s ramenním kloubem (kvůli zánětu jsem už týden nedokázal pořádně zvednout ruku), ochotně jsem s ním začal pracovat.

Postupně jsem byl vyzván, abych rameno oslovil a zjistil, co říká. Rameno neříkalo nic, ale už jsem byl zvyklý, že se při této metodě odpověď jakoby sama od sebe objeví v hlavě. Za chvíli se tak opravdu stalo. Rameno říkalo "Au". Postupně se ze strany ramena stala konverzace dost jednotvárnou a přecházela v jakési vrčení. Od terapeuta přišel podnět, jestli se to rameno nechová nějak jako zvířátko. A v mysli se mi objevila představa kunovité šelmičky, něco jako fretka, která je zalezlá do kotce v zoologické zahradě, trucuje a odmítá vylézt ven. Je z ní vidět akorát světlý, žíhaný kožich. V mém druhém rameni sídlila také šelmička, ale vcelku aktivní - nějaký černý norek nebo tak něco. Celkem ochotně byla připravena dát své svaly do služeb mé ruky, což se navenek projevovalo tím, že jsem s pravačkou problémy neměl. Měl jsem oslovit tu trucující šelmu a zjistit, co jí urazilo. Šlo to těžko, protože se mnou odmítala mluvit a stále trucovala. Byl jsem z toho zmatený - nikdy se mi nic takového s ramenem nestalo.

Po několika minutách přemítání s celkem prázdnou hlavou přišel pocit, obvykle označovaný jako náhled. Trucující šelmička v rameni a pocit "nikdy se mi nic takového nestalo" se spojil s nedávným zážitkem ze sportu. Před několika dny jsem v tělocvičně trénoval dva kolegy v šermu, a i když stáli jen asi metr ode mne, nedokázal jsem zabránit úrazu - jeden druhého poranil pod okem. Byl jsem z toho v šoku - nejenže jsem na vlastní oči viděl, jak efektivní a brutální je zásah zbraní, se kterou jsem zvyklý zacházet "jenom jako" - pro mne je to spíše sportovní náčiní než zbraň. Ale navíc se mi nic takového v podobné situaci nikdy nestalo. Zachoval jsem klid, neprojevil žádné zvláštní emoce a odvezl raněného na pohotovost, kde vyvázl celkem dobře se dvěma stehy - a pocit naštvání a bezmoci jsem si nepřipustil. A teď jsem se u své fretky setkal přesně s těmito pocity. Zaplavil mne pocit pochopení - v mé mysli se spojila představa trucující šelmičky, dávající najevo vztek z bezmoci a naštvání, a příhoda se šermíři. Udělal jsem závěr, že mé bolavé rameno je vlastně důsledkem viny, kterou si přičítám za nehodu se šermíři. Neschopnost zabránit chybě se promítla do neschopnosti dobře vládnout rukou, kterou držím zbraň. Ten závěr není nijak racionálně podpořený - ale vnitřně cítím přesvědčení "tak to je". Navíc jsem zažil určité vzbouření emocí, něco jako vlny, které se zvednou po hození kamene do rybníka.

V téhle fázi jsem přestal pracovat v dialogu s terapeuty a sám jsem zpracovával představu, jak asi šelmičku v rameni usmířit. Přistihl jsem se, že ji utěšuji a hladím, aby přestala trucovat a začala se mnou zase spolupracovat. Na šermu si dám pozor a udělám maximum pro to, aby k podobným nehodám nedocházelo - a pokud k nim dojde, nebudu za ně přebírat přehnanou zodpovědnost - šerm je přece jenom o dost bezpečnější sport než třeba volejbal.

Až druhý den semináře mi došla ještě jedna překvapující souvislost - večer po prvním dnu jsem navštívil své kamarády v jejich bytě, kde se vyskytují také dvě černé kočky. Dřív jsem si jich občas všimnul a lehce je pohladil, ale byly dost plaché a hodně se schovávaly. No a právě ten večer jsem si k jedné té kočce, rozvalené na kuchyňské lince, stoupnul asi na deset minut a pečlivě jsem ji drbal, hladil, drbal...

V celém mém sociálním okolí nebylo zvíře, které by lépe vyhovovalo té imaginaci drobné šelmičky. Bolest v rameni ustupovala, až ustoupila docela (teď, tři dny po semináři, mne už rameno nebolí, akorát když o tom píšu, dává o sobě vědět zvýšenou citlivostí). Na druhou stranu, už když jsem na terapeutický seminář vyrážel, byla bolest poněkud na ústupu - takže přičítat té psychoterapeutické práci nějaké zázračné uzdravení by bylo minimálně nekritické.

Z celého zážitku si odnáším následující zkušenosti: je zajímavé, že psychoterapeutické koncepty opravdu fungují v praxi - měl jsem možnost v intenzivní podobě zažít silnou a konzistentní imaginaci, disociaci vědomí (opravdu můžete "mluvit" s nějakou částí svého těla), náhled (takové to vnitřní "tak to je", spojené s emocemi) a následný ústup symptomů. Celou událost jsem nakloněn interpretovat jako vytváření příběhu - pokud dokážu dát svým tělesným symptomům smysl, umožním zároveň své psychice a svému tělu, aby se dostaly do těsného kontaktu a začaly společně a konstruktivně vycházet - vzájemně si přece přejeme to nejlepší. Opravdu nevím, jestli v okamžiku poranění toho šermíře vznikly nějaké "pocity viny", které se potom "somatizovaly" a byly potom "abreagovány" v rámci "náhledu" (nebo jaké psychotermíny na to chcete pustit), ale z pohledu "zevnitř" to tak rozhodně vypadá. Třeba i tyhle termíny jsou jakýmisi operátory, které si moje psychika osvojila k vytváření příběhu psychoterapie, a které potom vytvářejí výsledný efekt - a třeba mohou být jenom jedním z mnoha příběhů, které můžete v krajině psychiky prožít. Ale zážitek je to silný a vedl k výsledku.

Takže až zase potkám nějaké psychoterapeutické skeptiky, můžu jim směle říct - až si nějaký váš kamarád málem vypíchne oko, jděte si pohladit černého kocoura, ono vás to rameno přestane bolet. A pak už určitě na psychoterapii uvěří.

Jak je to s těmi psychology?

Studentem psychologie jsem se stal před třiceti lety. Celou tu dobu přemýšlím o tom, co vlastně psychologové dělají a jakým způsobem vlastně fungují ve společnosti - kde je jádro psychologické práce.

Když studujete nějaký obor, snažíte se v něm vyznat - převést všechny jeho složky na společného jmenovatele, nejlépe do jednoznačné stromové struktury, kde má každá informace své místo, intelektuálně ho uchopíte a potom v něm můžete pracovat - osvojíte si dovednosti kterými profesionál v daném oboru vládne, prohloubíte je praxí a je hotovo. Například v medicíně nebo ve stavebnictví je to sice nesmírně náročné, ale jednoznačné - po počátečním chaosu zavládne řád, pevně se zachytíte ve stromu informací a celý život můžete prohlubovat praxi na základě jistoty, uchopitelných konceptů a komunikovatelných pravd. V psychologii je to jinak - svou podstatou hodně filosofická a zároveň zakotvená v praxi, nabízí velké množství konceptů zcela odlišných východisek, mnoha pravd, které se těžko převádějí na pravdu jedinou. O stromové struktuře jednoznačně seřazených poznatků si můžeme nechat zdát - pokud se o to pokusíme, stvoříme víru nebo ideologii. Psychologie zároveň není jenom studium psychologických teorií, což může stačit na hodně dlouhou dobu třeba ve studiu filosofie - právě ta praxe se svými požadavky a nekompromisním tlakem na aplikaci si vynucuje nějaké postupy, nástroje - a ty by měly být podloženy nějakými poznatky a koncepty, jinak se z vědy stane náboženství a z intervence rituál.

Co tedy dělá psychologii psychologií, kde končí psychologie a začíná - víra, náboženství, šarlatánství, ale i pedagogika, ekonomie nebo něco jiného? Odpověď na tuhle otázku nám zároveň dává odpověď na to, co od psychologa můžeme čekat, co nám může a nemůže dát, kde může být užitečný. A také, kde psycholog pracuje jak má a kde sklouzne jinam - stane se třeba duchovním vůdcem, učitelem, sociálním pracovníkem (což nemusí být špatně, pokud ví, co dělá) anebo prostě špatným psychologem (což je z definice špatně vždycky).

Prvním principem je bezpochyby komunikace - psycholog je profesionál, který na Vás působí, který má vztah s klientem v jakékoli podobě. V drtivé většině případů je vztah bezprostřední, setkáváte se s psychologem v nějaké osobní konverzaci. Účetní Vám může zpracovat daňové přiznání, lékař Vás může operovat a teoreticky oba dva s Vámi nemusí vůbec mluvit - mohou pracovat pouze pomocí přiložených dokumentů, nebo v druhém případě na předloženém těle. (Pokud budou zároveň dobrými "psychology" v širším slova smyslu, neopomenou s Vámi udržet i osobní kontakt, což svědčí o tom, jak hluboko je aspekt kontaktu v pojmu psycholog zahrnut.) Psycholog se v aplikované oblasti bez osobního kontaktu neobejde. Psychologův kontakt s klientem není ledajaký - aby bylo možné komunikaci značit za psychologickou, měla by zřejmě zahrnovat aspekt práce na problému. Pokud si budete s klientem jen tak povídat, zřejmě to za psychologickou práci neoznačíme. Na problému pracují psychologové tak, že se starají o proces - pokud zasahují do toho, co máme vědět nebo cítit, stávají se spíš učiteli. Většinou to vypadá tak, že klient přináší informace, psycholog do komunikace přináší způsob, jak se bude s informacemi pracovat - poskytuje režii klientovu scénáři, moderuje klientovu výpověď, nastavuje určité situace. Těch situací mohou být stovky - různé metody psychologické práce s sebou nesou množství výletů do různých stavů vědomí, rolí nebo psychických krajin. Psychickou krajinu potom můžete zobrazit pomocí různých rámců - například jí můžete zachytávat obrázků, zvuků (muzikoterapie, arteterapie) můžete ji probádávat pomocí emocí, které se objevují ve vztahu k terapeutovi (psychoanalýza), můžete ji rámec vtisknout osnovou behaviorální intervence (kam, jakými kroky, co za to) nebo třeba zachytit pomocí Rorschachových tabulí.

Když jsem přemýšlel o práci psychologa, opakovaně se mi zjevoval obrázek šamana - postavy oblečené v sobí kůži s parohy a bubínkem, který se vířivým tancem uvede do extáze a vyprosí v krajině duchů pro kmen dobrý lov. Jenomže psycholog je spíš průvodcem toho šamana - on není tím, kdo se vydává do krajiny duchů, on nám jenom umožní, abychom se do duševní krajiny vypravili sami. Vyzývá Vás k tomu, abyste uchopili bubínek různého typu a sami se stali šamanem, cestovatelem do duševních krajin. V etnografických záznamech vystupuje jako takový průvodce třeba duch předka, totemové zvíře nebo mytická bytost. Neřekne nám, co zažijeme - jenom se zeptá, jaký zážitek se objevil. Ten potom pomůže interpretovat, umožní, abychom se v něm vyznali - kde budeme mít sami dobrý lov, hojnost kořisti jakéhokoli typu.

Psychologická intervence je tedy něco jako výzva k moderní magii - jako kdyby Šedý bobr, průvodce klanu Bobrů, zval Vás, šamana Bobří hlavu, do světa duchů. Ukázal Vám, jak do něj vstupovat, jak zhotovit posvátné bobří dřevo, jehož hlodáním se dostanete do transu, a v transu Vás vede krajinou vašeho nevědomí (co to plácám, světem magických bytostí) až tam, kde se setkáte s Ledovou ženou, prohlédnete si jí, zjistíte, jakou má náladu, a po návratu budete vědět, kolik dřeva na zimu mají statní Indiáni připravit. Další variantou je dohodnout se s Ledovou ženou na tom, aby zima byla mírná. Nebo s ní bojovat, milovat se, najít někoho jiného - Vaše šamanské možnosti jsou veliké. V praxi bývají omezeny na techniku, kterou psycholog používá, a pochopitelně na to, že účinky Vašeho zásahu ovlivní primárně Vaše chování a prožívání - psychologové nejsou od toho, abyste dělali zázraky odporující fyzikálním zákonům, ale spíše divy sféry osobní a sociální. Neumí zařídit, abyste hýbali s počasím (ale pokud máte dojem, že počasí ovlivňujete, a je to pro Vás problém, rádi s Vámi o tom promluví).